Super Mario Galaxy

Půl století zpátky pobíhal malý Miyamoto po okolí japonského maloměsta Sonobe a objevoval nejrůznější „tajemná“ zákoutí, lesy, jezera a jeskyně. Už tehdy si možná jeho představivost kreslila obrázky úchvatných světů, roztroušených po celém vesmíru a připravených na to, aby je někdo objevil a prozkoumal. A když do nich o pár desítek let později začal posílat své herní hrdiny, začal se mu v hlavě rodit plán mistrovského díla, který jeho představy dovede k dokonalosti. Hry, která v sobě skloubí jeho nejodvážnější nápady, a v níž zúročí své pětadvacet let sbírané herní zkušenosti. Výsledek na sebe nechal čekat mnoho let a na cestě k němu bylo několik zastávek, posunujících s takřka neomylnou pravidelností laťku žánru na novou úroveň. Ale nyní je tady. V podobě Super Mario Galaxy před námi leží Magnum Opus člověka, který dal videohrám tvář.

Princezna-Peach-unesena-Bowserem-Mario-musi-dojit-do-hradu-aby-ji-zachránil

Intro Super Mario Galaxy je sice prezentačně rozmáchlé a hudebně epické, obsahově si ale odbýváme to samé, co už nespočetněkrát. Už přístupem k příběhu jde Miyamoto proti současným trendům – děj mu neslouží jako motivační prvek, ani jako prostředek k seznámení s hrdiny a s jejich osudy. Jeho jediným úkolem je udržet alespoň minimální logiku a přehled v poměrně složitém systému postupu hrou. Ten je sice ve svém jádru poměrně klasický a za pozlátkem galaxií/planet/observatoří objevíte pochopitelně princip normálních úrovní a světů, díky příběhovému základu je ale můžete navštěvovat v relativně libovolném pořadí. Samozřejmě, základní rozdělení na šest postupně otevíraných observatoří po několika galaxiích zcela ignorovat nelze, jinak ale není problém si některé složitější úrovně odložit na později, případně se jim nevěnovat vůbec. Vašemu primárnímu cíli, tedy sbírání hvězdiček, se totiž můžete věnovat celkem ve stodvaceti regulérních, bonusových nebo skrytých úrovních, rozesetých po 1-6 kouscích po jednotlivých galaxiích (čti: prostředích). K dokončení příběhu vám přitom stačí zvládnout šedesát kousků, takže pokud v sobě neobjevíte talent pro jeden herní styl, můžete se poohlédnout jinde. A těch SMG nabízí až překvapivě mnoho. Kromě skákání ve 3D budete skákat i ve 2D, závodit ve vodě, na zemi i ve vzduchu, létat, střílet, padat, řešit rébusy, potápět se, vířit a vůbec vyvádět snad všechno, co jste kdy v plošinovkách s Mariem mohli nebo chtěli dělat.

Pomsta šíleného instalatéra

Zásadní síla téhle hry ale netkví ve stylové rozmanitosti, ačkoliv ta má na celkový dojem velký vliv. Co je zde naprosto fantastické je design jednotlivých levelů a herního prostředí vůbec. Jak asi víte (pokud ne, čtěte naše starší preview), většina galaxií je složena z malých planetek v podstatě libovolných tvarů a materiálů, mezi kterými se Mario přesouvá a na nichž hledá ztracené hvězdičky. Velkou roli zde hraje přitom fakt, že planetky můžete obíhat dokola a pokud má tedy například tvar disku, můžete oběhnout její kraj a prohlédnout si spodek. Na první pohled to možná nepůsobí tak revolučně nebo zajímavě, designéři Nintenda ale po celou herní dobu dokazují, že měli tento svůj tah promyšlený do nejmenších detailů. Troufám si říct, že rafinovanost návrhů úrovní v SMG nemá v současné herní konkurenci obdoby. Narazíte například na úroveň, která se vám skládá doslova pod nohama, takže často skáčete do prázdna, na planetu ve tvaru mořského závodního okruhu, stavebnicového modelu Bowsera nebo na velmi těžký level s šíleně se posouvajícími proděravěnými plošinami. Perfektní jsou také hrátky s gravitací, takže část některých 2D úrovní proběhnete nejen vzhůru nohama, ale i třeba zeshora dolů, atd. Obdobnými prvky je SMG prošpikován a hráči nezbývá než se jen každou chvíli uznale uculovat nad talentem ninteďáckých vývojářů.

Někde jsem četl, že v SMG se žádný herní postup neopakuje dvakrát. To je sice velmi odvážné a v doslovném pojetí i nesmyslné tvrzení, naprosto ale naprosto chápu, z čeho pramení. Hraní SMG je totiž jako postupné objevování drobných explozí čiré hratelnosti. Nakonec se přistihnete, že jej nehrajete proto, abyste osvobodili princeznu Peach a našli další hvězdu, ale abyste našli další neprozkoumané zákoutí - třeba zrovna jeho přítmí skrývá nějaký ten malý výbuch.

Kdo si hraje, dává deset...

Vyjmenovávat zde další herní možnosti, které SMG nabízí by bylo nejen obtížné, ale i kontraproduktivní, protože velká část kouzla hry spočívá právě v objevování toho, co si na vás autoři dále přichystali. Z obrázků a videí už sice asi víte, že se Mario může proměnit například ve včelu-Maria nebo pružinku-Maria, vysvětlováním zákonitostí s tím spojených bych vás ale připravil o řadu neopakovatelných zážitků. Raději se tedy budu chvilku věnovat těm několika věcem, které bych v případě potřeby „něco najít“ mohl jmenovat mezi zápory. Původně jsem v tomto směru čekal, že se rozepíši o podivně poskakující kameře jako o klasickém problému 3D plošinovek, novému Mariovi se ale v tomto směru mnoho vytknout nedá. Pravda, pasáže kde Mario ztrácí půdu pod nohama (pod vodu, ve vzduchu) nejsou zrovna dvakrát přehledné, orientovat se v nich ale s trochou trpělivosti dá. Zbytek hry (tzn. drtivá většina) je pak již naprosto bez problémů. A dál? Z klobouku negativ bych mohl vytasit snad už jen několik opakujících se principů při soubojích s bossy a pár zbytečně frustrujících míst, na nichž se vzhledem k okolnímu prostředí dostáváte do situací, které nemůžete ovlivnit a díky kterým přicházíte o životy. Ani tady ale nejde o nic, co by vám mělo zkazit celkový zážitek.

Hodnotit Super Mario Galaxy v kontextu současné záplavy vynikajících her je velmi ošemetné. Když Will Wright nedávno prohlásil, že jedinou skutečnou next-gen konzolí je pro něj Nintendo Wii, mnoho lidí se mu smálo. Po dohrání SMG se k nim ale již přidat nemohu – s potřebnou dávkou nadsázky by se dal totiž Wrightův výrok napasovat i na tuhle hru. Nemá tak propracovaný střih dialogů jako Mass Effect, nemá tak pokročilou inteligenci davu jako Assassin’s Creed ani tak pokročilé efekty jako Crysis. Celkově ale vyzařuje sebevědomí pramenící z úžasně dynamické hratelnosti a chytrého gamedesignu. Nevím jestli je to next-gen, ale rozhodně je to super.

Schovávat si desítku pro „něco lepšího“ nedává smysl.