Mario Kart Wii

Není tomu tak dávno, kdy jsem se prohrabával hromadou videí z her pro PS One (tedy úplně první Playstation) a kromě historického fotbálku Three Lions a nehorázně pomalé bojovky Cardinal Syn jsem narazil také na dvě hry – Speed Freaks a Crash Team Racing. Obě vycházely z letité (první díl vyšel už před šestnácti lety!) série Mario Kart, původně ze systému SNES a co si pamatuji, tak byly třeskutě zábavné, a to nejen v multiplayeru, ale i při osamoceném kroužení po okruzích. Proto jsem se moc moc těšil na to, až si konečně budu moci zahrát poslední díl série Mario Kart, určený pro konzoli Wii. Dokonce se mi do rukou dostala i maketa volantu, do nějž lze napasovat Wiimote (volant je dodáván přímo v krabici se hrou). Musím ale hned na úvod poznamenat, že je to hodně o zvyku a záleží na naturelu každého hráče, jestli si na ovládání volantem (je velice citlivé, navíc pokud jste pravidelní řidiči, tak vám bude chybět pevné ukotvení) zvyknete, nebo využijete buď kombinace Wiimote + Nunchuk, která ovšem trpí takřka stejným problémem jako Wiivolant, nebo si k Wii připojíte ovladač z GameCube a budete nové Mario Karts řídit naprosto klasickým způsobem.

Mario nemá řidičák!

Netradičně začneme technickým zpracováním. Grafika je totiž to první, co vás udeří do očí a rovnou můžu říct, že předchozí verze pro GameCube vypadala minimálně o třídu lépe. Nejen, že tvůrci evidentně sázeli na to, že si hráči nebudou všímat při té olbřímí rychlosti okolní krajiny, ale ani samotné postavičky nevypadají nijak extra. Okruhy jsou hodně chudé a třeba při projížďce na ledové kře uvidíte bílou plochu, modrou oblohu, barevný klouzající flek (neboli vaše přibližovadlo) a to je vše, pokud nepočítáte okolo procházející lední medvědy. Nebo byste snad jásali z toho, že vám kolem trati aplaudují vámi vytvořené Mii postavičky? To bych se tedy radši přimlouval za hromadu „žracích“ kytek (fanoušci vědí), nebo alespoň zurčící vodopád. Každopádně při pohledu na velmi obyčejně působící modely postav, které sice nejsou špatné, ale pro nezaujatého diváka naprosto nezajímavé (otáčení hlavy jednotlivých závodníků fakt nepovažuji za poslední výkřik počítačové animace) si možná hlavu ukroutíte údivem, jak si tohle může Nintendo dovolit u jedné ze svých nejdůležitějších značek. 

Luigi nemá řidičák!

V základním menu si můžete vybrat buď ze single, nebo multi nabídky, přičemž je jasné, že hlavní důraz bude kladen na multiplayer. Přesto je nabídka módů pro jednoho hráče dostatečně široká. Kromě klasického a málokdy hraného Time Trialu, respektive jednotlivého závodu tu máme celkem osm šampionátů, které se rozprostírají na dvaatřiceti tratích. Pokud jste ale hráli některou z předchozích verzí Mario Kart, tak budete zažívat pocity deja-vu, protože celá polovina, tedy šestnáct tratí je převzata ze starších dílů. Vy se budete muset probít sérií šampionátů, na jejichž konci je vám v závislosti na vašem umístění udělen pohár a ocenění za vaše závodnické schopnosti (maximálně můžete získat tři hvězdičky, nejméně hodnocení „E“). Jednotlivého závodu se může vždy zúčastnit jen dvanáct závodníků (z celkového počtu dvaceti pěti postaviček), kteří mohou jezdit nejen v motokárách, ale i třeba na motorce, v jakémsi starém (ale pekelně rychlém) autíčku, nebo v luxusním sporťáku. Vozítka jsou navíc rozdělena do tří výkonnostních tříd (50, 100 a 150ccm), což je vlastně náhražka za klasické schéma „easy, medium, hard.“ Navíc tu pak ještě máme dva módy k dobru. V Balloon Battle se Mario a spol. rozdělí do dvou týmů a utkají se proti sobě v jedné z deseti arén, přičemž jim za autem vlají tři balónky. Cíl je jednoduchý – narážet do ostatních (čímž oni ztratí balónky a vašemu týmu bude přičten bod) a nenechat narážet do sebe. Coin Runner vám možná trochu připomene ježka Sonica, protože budete muset sbírat zlaté mince a nenechat do sebe narážet od ostatních, čímž všechny zlaťáky ztratíte. Vítězný tým je samozřejmě ten, který na konci časového limitu má v držení nejvíc mincí.

Yoshi nemá řidičák!

Všechny tyto módy si samozřejmě můžete zahrát i v multiplayeru, který podporuje maximálně dvanáct hráčů prostřednictvím Nintendo Wi-Fi Connection. Co si ale budeme povídat, i když můžete ostatním online hráčům poslat nějakou peprnou hlášku prostřednictvím textového chatu, určitě to nevynahradí to, když shodíte vedle sedícího kamaráda ze židle a právě v „offline multiplayeru“ tkví největší procento zábavnosti celých Mario Kart Wii. Díky splitscreenu si to může na trati rozdat až čtveřice hráčů, nicméně základní problém je v tom, že tratě jsou primárně designované k tomu, aby posloužily počtu dvanácti hráčů, a občas si budete, na rozdíl od třeba již zmíněných Speed Freaks, nebo Crash Team Racing, kde byly tratě roztomile malé, připadat trošku osamoceni. Kořením samotného závodění však jsou bonusy, které jsou náhodně rozesety po tratích. A jedním dechem je nutno dodat, že neuvěřitelně hořkým kořením, které vám navíc někdo vysype do očí. Problém číslo jedna – účinky bonusů jsou až nechutně vysoké. Taková jednoduchá střela vás zpomalí z maximální rychlosti během dvou sekund až na nulu, přičemž proti vám prosviští kompletní peloton. Problém číslo dvě – vaši protivníci dostanou takřka naprosto vždycky takový bonus, který zrovna potřebují (tohle samozřejmě neplatí pro lokální multiplayer). Přetahujete se se soupeřem o třetí místo a blížíte se k bonusům? Můžete si být jisti, že vy nedostanete nic užitečného, zatímco kolem vás prosviští motokára s fungl novým zrychlujícím bonusem. Problém číslo tři a problém největší – nechutné zvýhodňování počítačových oponentů před vámi na cílové čáře. Finišujete v cílové rovince a nejbližší protivník je o několik koňských délek za vámi? Nevadí, on třeba závodník, který jede jako sedmý dostane bonus, který je zacílen na první místo a vypálí vám rybník. 

Nikdo tam nemá řidičák, ani Peach!

Mario Kart Wii je suverénně nejhorší díl v sérii. Nejde jen o to, že předchozí verze pro GameCube vypadala o řád lépe, ale zkrátka o to, že celá hra působí neuvěřitelně odflákle a šíleně nedůstojně v porovnání s ostatními díly. Wiivolant je sice fajn věc, ale rozhodně není pro každého, singleplayer vydrží jen do té doby, než si pozvete prvního kamaráda a multiplayer rozhodně nevydrží věčně (ačkoliv zachraňuje velkou část hodnocení). Je tu pár dobrých nápadů, například variace na sérii SSX, kdy na jednom z okruhů je U-rampa a vy jste nuceni zábavně skákat s motokárou jako na snowboardu z jedné části rampy na druhou (a do toho můžete vystřihnout mácháním Wiimotu i nějaký ten trik), ale to prostě nestačí. V každém ohledu tu vidíte promrhanou šanci, z každého koutu na vás čiší to, že kdyby programátoři chtěli (protože oni jistě mohli), mohla to být opravdu skvělá a zábavná hra. No tak snad příště…