Reklama

Donkey Kong, jeho mladší verze, a řada dalších obyvatelů džungle usedá do pohybovadel, jež částečně připomenou kluzáky z Hvězdých válek. Na levé a pravé straně mají umístěny trysky, které hráč ovládá zvlášť pohyby wiimotu a nunchuku. Výsledkem je netradiční ovládací systém v jinak poměrně tradičním herním systému: jeden za druhým hráč střídá šampionáty, snaží se překonat soupeře na uzavřených okruzích v různých prostředích, posbírat co nejvíce banánů a uplatnit jeden z řady power-upů či dočasné zrychlení. Když už ne originálně pojatých, tak alespoň originálně ovládaných závodních her není nikdy dost. Donkey Kong: Jet Race ale bohužel nefunguje.

Tryskový letoune, kolem se toč

Ovládací systém se prvních pár desítek minut jeví jako osvěžující a inovativní. Na začátku při startu a později po nárazu do nějaké překážky musí hráč střídavým mácháním obou ovladačů nabrat rychlost. Když dosáhne maxima, rychlost se zafixuje a nadále už zuřivě máchat nemusí. Máchnutí levým či pravým ovladačem pak už slouží k zatáčení. Nezní to špatně, ostatně původně byla hra navržena pro gamecubovské bubny.

Brzy ale i kulturisté z řad hráčské obce začnou pociťovat neblahý důsledek netradičního ovládání číslo jedna: bolavé ruce. Úzce souvisí s neblahým důsledkem číslo dvě, a tak je uveďme zároveň. Protože je ovládání nepřesné, hráč často bourá, tedy musí často zuřivým mácháním své vozítko rozjíždět, a proto ho po hodině hraní bolí svaly, jako by půl dne přehazoval písek příliš velkou lopatou. Problém je, že v zatáčkách hra sama upravuje pozici hráčova vozítka, a při nepravidelném šikmém pohybu je velice těžké ještě zkoordinovat let tak, aby bylo možné se vyhnout příchozí překážce. Brání tomu pokřivená perspektiva i pomalá odezva na hráčovo máchání.

Banány nad zlato

I když Donkey Kong: Jet Race obsahuje řadu bonusových režimů, pěkný tutorial, či sérii speciálních úkolů (typu požer za dvě minuty aspoň dvě stě banánů), jeho jádrem je pyramida šampionátů. Hráč postupně dobývá poháry, jež se udělují za seriál tří, čtyř nebo pěti závodů v různém prostředí. Lávové, zimní, podvodní či džunglové okruhy jsou bohužel docela krátké a moc se od sebe neliší: jen mají některé překážky na trati jinou texturu. Cílem je objet několik kol rychleji než soupeři, a to za použití všech povolených prostředků. Mezi ně patří nejen dobrá jízda, ale také sběr banánů, či rovnou celých trsů, jež v dostatečném počtu otevřou možnost dočasného zrychlení. Pak jsou tu power-upy vcelku tradičního ražení, i když aspoň nápaditého vzhledu (třeba hejno vos, které zpomalí příliš našlápnutého soupeře, nebo dotěrný papoušek). Jednotliví závodníci pak také mohou jeden druhého dobře mířenými údery shazovat a zpomalovat, či využívat zkratek a přibližovadel (např. důlní vozík nebo děla, která vystřelí postavičku o kus dopředu).

Pohříchu, právě chvíle, kdy hráč použije ono dočasné zrychlení, je jedinou, kdy Donkey Kong: Jet Race aspoň trochu zvedne adrenalin. Jinak se totiž závodníci pohybují neskutečně pomalu. To je nepříjemné nejen proto, že absence pocitu rychlosti vede k nudě, navíc má hráč dost času prohlížet si okolí a dospět tak k nezvratnému zjištění, že tahle hra měla vyjít o pěkných pár let dříve.

Vizuální džungle

Wii není konzolí, která by se hnala za výkonem. Omlouvat tím ale vysloveně zfušované audiovizuální provedení rozhodně není na místě. Donkey Kong: Jet Race vypadá otřesně: kostrbaté modely v nízkém rozlišení ani nedisponují dostatečným počtem roztomilých animací, okolí tratí je málo detailní a jásavé tóny kratičké hudební smyčky se oposlouchají rychleji, než stihne jepice vyvést mláďata.

Ani na GameCube a s využitím bongo ovladače by se Donkey Kong: Jet Race nestal opravdovým trhákem. Jeho vydání by však mělo větší smysl, než tahle opožděná nintendovského vagonu s nápisem "na co jsme minule zapomněli". Existuje spousta lepších způsobů, jak si odrovnat flexory a extenzory zápěstí, než tahle nevydařená závodní arkáda.