Mario Power Tennis
Na řadu New Play Control z produkce Nintenda existují dva pohledy. Jeden říká, že jde o sprostou recyklaci úspěšných titulů z GameCube. Je pravda, že tvůrci nedělají nic víc, než že uzpůsobí původní hru pro nové ovladače – někde jsou potřeba zásahy větší, někde menší, ale na scénáři, rozsahu i audiovizuálním provedení se nic nemění. A předkládat podruhé v podstatě úplně to samé, to není úplně poctivý kšeft. Na druhou stranu složení komunity majitelů Wii je dost odlišné od vlastníků GameCube, prozaicky: nových Wiičkařů je dost a zdaleka ne všichni mohli skvělé tituly z GC vyzkoušet. Nintendo si vybírá osvědčené značky, vysoko hodnocené hry, které ani po letech nemohou zklamat – a v suchu, které na Wii dlouhodobě panuje, je možnost zahrát si kvalitní tituly k nezaplacení, bez ohledu na to, jaký je jejich původ.
Mario Power Tennis je bohužel jedním z méně povedených portů. Zatímco jinde ovládání s rozpoznáváním pohybu funguje, tady funguje pouze na papíře – a v reálu hru bourá. Hru, která měla všechny předpoklady uspět: roztomilý, arkádový tenis, v němž vystupují populární postavičky z mariovského univerza, mají širokou škálu úderů a některé speciální schopnosti a nabízejí řadu turnajů i arkádových scénářů a miniher. Jenže, když se původní, obsahově totožná GameCube verze ovládala podstatně lépe, nelze neříct: tady něco smrdí.
Zásadní problém je, že funkce, které dříve plnila tlačítka ovladače, nyní spočívají na tom, jak hra vyhodnotí pozici a pohyb Wiimotu. A bohužel je v tom až nepříjemně nepřesná. Teoreticky to zní skvěle: rovný úder ovladačem vyústí v přímý úder, přitažení shora přinese topspin, podseknutí čop, prudký pohyb směrem vzhůru lob, směrem dolů zase smeč. Logické schéma nefunguje, protože hra se často zpožďuje, a tak původně rovný pohyb vyhodnotí jako říznutí, často má problémy poznat lob a nakonec má i potíže s časováním úderu, což vede k tomu, že většina míčů létá na prostředek.
Mario Power Tennis nabízí více ovládacích schémat, ale ani jedno pořádně nefunguje. Jedno z nich využívá pouze Wiimote a je jakousi obdobou Wii Sports. Bohužel ale zdaleka nedosahuje přirozenosti pinkání ve hře, která je dodávána zdarma s konzolí, a to je skoro až trapné. Další nutí hráče ovládat i pohyb analogovým joystickem na Nunchuku, ale stále neřeší nepřesné a zpomalené čtení pohybu Wiimotu. A ani ovládací schéma využívající největšího počtu tlačítek není srovnatelné s čistým, intuitivním GameCube rozhraním. Mimochodem, na GameCube ovladači hrát nelze.
Zbytek hry je stejně lákavý a bohatý obsahem, jako byla původní verze. Hráči si volí z klasických postaviček jako Mario, princezna Peach, Luigi, Yoshi, Bowser a další. Každá má své speciální schopnosti a "power" úder pro útok a pro obranu. Do zápasů tak zasahují i nadpřirozené schopnosti a výměny vypadají spektakulárně arkádově. Zároveň lze hrát na klasických kurtech umístěných do různých lokací v Mushroom Kingdom, ale také na speciálních arénách, kde musejí hráči počítat s želvičkami, nejrůznějšími překážkami a interaktivním povrchem hřiště. Singleplayerová kariéra obsahuje několik hodin odemykání obsahu v tříkolových turnajích, jejichž rostoucí obtížnost je zároveň dobrou postupnou průpravou pro multiplayerové bitvy. A zmínku zaslouží i šílené, ale hratelností spíše průměrné minihry.
Multiplayer je velmi záživný, i když výměny trvají někdy až trochu příliš dlouho. A je také škoda, že hra nevyužívá online možností konzole, a tak lze soupeřit pouze lokálně. V jednom obýváku je to ale nakonec stejně nejzábavnější a emoce mohou vesele proudit mezi účastníky turnaje.
Roky se nutně musely podepsat na úrovni audiovizuálního provedení. Platí to ale spíš jen ve srovnání s hrami na ostatních konzolích a naprostou Wii špičkou, protože jinak je hra stále velmi roztomilá, infantilně přitažlivá a kýčovitě barevná. Jen je jasné, že by Wii zvládlo i detailnější modely a o něco kvalitnější zvuky (že tradičně absentuje srozumitelný dabing, už snad ani u her od Nintenda nemá cenu zmiňovat).
Mario Power Tennis zůstává kvalitní sportovní arkádou, kterou lze doporučit. Některé vady na kráse se ale neodpouštějí – vedle bradavic a zahnutého nosu je to určitě úplná absence novinek oproti původní verzi a zmrzačené ovládání, které vede k frustraci namísto pohodlné zábavy. V tomto případě je otec lepší syna a vyplatí se dát na "bejvávalo" GameCube herních kmetů.
Verdikt
Stále nadprůměrná tenisová arkáda, která ale nepřesným ovládáním hráče příliš frustruje. Kdo neměl tu čest na GameCube, může o Wii verzi zauvažovat.